Čas se tam už sice zastavil, za to kola autobusů se tam otáčejí takřka každý den. 26. dubna 1986 došlo v této oblasti na Ukrajině k havárii stejnojmenné jaderné elektrárny. Havárie s velkým „H“. Havárie, jejíž následky vyhnaly ze svých domovů přes 350 000 lidí a dalším několika tisícům vzala život úplně. V zóně smrti, kde ještě na sušácích visí prádlo a práší se na nádobí ve dřezech, ale překvapivě buje život. Krásný a svěží. Příroda našla svůj klid a dokázala člověku, jak malým pánem ve skutečnosti je. Budete mít tu odvahu a vydáte se do míst, kde se lidstvu zastavil čas, a připomíná dobu sovětskou?

Chcete jet, ale…

Nostalgickou opilost Sovětského svazu vám budou připomínat ošklivě zaprášené obrazy tehdejších vůdců, srpy a kladiva a chudoba starousedlíků, kteří se do oblasti vrátili. Ale to nepředbíhejme. Jistě máte rádi své zdraví a ještě chvíli byste na tomto světě chtěli pobýt. No, zprvu říci – lékař nejsem. A nejsem ani neomylný věštec z komerčních televizí. Bezrizikovost vám garantovat nemohu, ani nechci. Mohu se však podělit o svou zkušenost.

Zdravý před, zdravý potom

Do Černobylu vedou různé cesty, z nichž některé jsou riskantní více a druhé zase méně. Do místa jaderné katastrofy se dostanete na vlastní pěst s různými průvodci, kteří vás zónou provedou tak nějak vzrušujícím způsobem – a sice na „stalkera,“ tj. často bez souhlasu ukrajinské vlády, nebo můžete nasednout do autobusu akreditované agentury, která za vás vyřídí všechna důležitá povolení. Pak jedete legálně. A to rozhodně doporučuji.

Některé agentury do Černobylu vozí až stovky lidí každý týden. Těmto lidem garantuje zdraví a bezpečí, když se budou dodržovat jednoduchá a jasná pravidla – oblečení s dlouhým rukávem, zákaz konzumace pod širým nebem, atd.… Nic složitého, nic nepřekonatelného.

Po návštěvě jsem svému lékaři o Černobylu řekl. „Uděláme hned krevní testy,“ odvětil s vykulenýma očima. Byl zvědavý a chtěl vědět, zda zvýšená radiace nějak ovlivnila buňky v mém těle. Podle výsledků jsem však zůstal člověkem bez následků, což samozřejmě klepu na dřevo. Zdá se, že jídlo ve fast foodu je pro můj organismus těžší sousto než pár kroků od rozbitého jaderného reaktoru…

Pripjať – nádherné město, kde si příroda bere to, co jí patří

Rychle vystavené město jako symbol socialistické a komunistické pýchy je jasným důkazem toho, že je to příroda, kdo v tomto světě tvoří pravidla a člověk, jakkoliv silný a odvážný, zkrátka musí hrát podle jejích pravidel. Město pracovníků elektrárny zarůstá stromy, chodníky praskají pod tlakem mechu, budovy se rozpadají, neboť ve zdech vedou kanálky, kudy protéká voda a ničí tak původní stavbu. Noční ulice dokonce navštěvují vlci a nedaleko Pripjati jsme na vlastní oči viděli divoké koně. Krása k nezaplacení. Matka příroda dodala místu, kde život už být neměl, novou sílu a svěžest. Černobyl je novým domovem mnoha druhů.

Elektrárna a sarkofág – místo smrti ale strach neprobouzí

Každým krokem učiněný směrem k elektrárně a jejímu sarkofágu, narychlo postavenému aby odstínil radioaktivní mrak plynoucí oblohou celého světa, radiace sice stoupala, ale ne do závratných výšin. Na dohled vstupu do areálu k vybuchlému bloku dozimetr hlásil 3,33 µSv/h. Tři kroky blíže a hodnota poskočila na 3,44 µSv/h. Při rentgenu zubů člověk údajně „inkasuje“ 5 µSv, hrudníku 20 µSv a při letu letadlem až 40 µSv. Rozumná agentura vás u elektrárny neponechá dlouho. Návštěva takového místa trvá spíše minuty, než hodiny. Absorbovaná dávka je tedy menší než při rentgenu hrudníku. Paradoxně více radiace v Černobylu naměříte klidně mnohem dál od elektrárny – v mechu, houbách… Tam se dokonce stalo, že náš dozimetr pípal a upozorňoval na zvýšenou dávku radiace. Možná proto je lepší v takových místech nejíst a nesahat na nic jiného než spoušť foťáku. Bezpečnost by měla být individuální prioritou všech jedinců. Lepší je neriskovat a mech určitě neolizovat.

Čistota, která překvapí

Hned v blízkosti bloku atomové elektrárny je jídelna, která se postará o váš hlad. Samozřejmě dozimetr je dobré mít u sebe. Ale… ono na displeji nic nevidím. Kdepak, radiaci tu prakticky žádnou nenaměříte. Místo je velmi dobře vyčištěno, tácky jsou ještě mokré a jídlo je poživatelné. Jen pár desítek metrů od tohoto místa se totiž stavěl nový sarkofág, s trvanlivostí sto let, a je jasné, že pracovníci z tohoto projektu musejí mít kde jíst. A to nejen oni. Jak jsem napsal výše, místo je hojně navštěvováno turisty, a ti mají podobné zlozvyky jako každý jiní – třeba potřebu jíst.

Dekontaminace

Prakticky na všech důležitých místech v této oblasti se nacházejí měřící stanice – a to samozřejmě i na vstupu do zóny. V těchto místech přeměří míru vaši kontaminace, a pokud se stane, že přenášíte nějaký kontaminovaný materiál – například radioaktivní písek na podrážkách boty, jsou vás schopní na místě „očistit“ a věci vám vrátit. V případě, že to nebude možné, musíte tyto věci oželit a vyhodit. Vezl jsem s sebou docela drahou videokameru, která navíc ještě nebyla moje ale bratrova, bál jsem se, že někdo stiskne nějaké červené tlačítko, které rozsvítí stejnobarevnou kontrolku, a já budu sourozenci platit odškodné. Ale nestalo se to. Personál oblasti vypadal a choval se velice profesionálně. Myslím si však, že kousek svíticího uranu v kapse byste asi nevysvětlili…

Návštěva Černobylu, Pripjati a blízkých míst přinese návrat do dob minulých. Do dob studené války a pocitu převahy nad jádrem. Doporučuji všem navštívit…